Psi mě provází celý můj život.
V dětství to byla pouliční směs jménem Ťapka, Zuzanka a Šupík, kteří byli součástí mého růstu. Od malička jsem byla "psí máma", věděla jsem, kdo v mém okolí má jakého pejska a jak se jmenuje.
Když mně bylo asi tak 13 let, tak jsme s kamarádem chodili venčit ovčáky k jedné paní, které zemřel manžel kynolog. Půjčovala jsem si fenu Astu a on psa Arga. Navštěvovali jsme s nimi cvičák na Balkáně v Praze 3, kde jsem hltala všechny rady od ostatních psovodů. S Astou jsme byly nerozlučná dvojka a myslím si, že to byla právě ona, která mě ovlivnila na celý můj budoucí kynologický život.
Asi po roce se mému kamarádovi vytrhnul Argo z vodítka a přejelo ho auto. To byl konec i pro mě s Astinou, protože paní se už bála mi jí půjčovat. Tenkrát jsem vyplakala spoustu slziček.
Později jsem se seznámila se starším manželským párem, kteří byli oba nevidomí a měli dva asistenční německé ovčáky, které jsem jim pomáhala venčit. Byla to tak trochu náplast za Astu.
Pak přišlo období puberty a já místo pejsků, proháněla kluky. Ale dlouho jsem to bez psa stejně nevydržela a po čase si pořídila dlouhosrstého jezevčíka jménem Endy. Byl to tvrdohlavec, ale měli jsme mezi sebou silné pouto a ráda na něho vzpomínám. . .
V roce 1992 jsem si konečně pořídila své vysněné štěně německého ovčáka! Jmenoval se Asco ze Zikmundova dvora a v mých očích byl samozřejmě nejkrásnější a nejchytřejší :). Měl spoustu výstavních ocenění a složila jsem s ním i hodně zkoušek z výkonu. Nejvíc si cením kromě IPO3 i zkoušky obranáře, kterou absolvoval na výbornou. Dožil se 14 a půl roku. . .
Když bylo Ascovi necelé 3 roky, tak jsem si k němu pořídila výstavní fenu NO Jessicu Framato, která mi odchovala spoustu štěňat, byla výborná matka a také zakladatelka mé chovatelské stanice "Rychety". Po ní následovaly další feny, např. Engela Mikor - super fena v povaze, která měla také spoustu výstavních ocenění i v zahraničí a dokonce si v 10ti letech zahrála hlavní roli ve filmu "Boží duha" - viz "FOTO".

Od roku 1992 jsem také působila v kynologickém klubu na Jižním Městě, kde jsem dělala instruktorku a zároveň i jednatelku. Později jsem byla i jednatelkou Českého klubu německého ovčáka, ale pro nedostatek času jsem po čtyřech letech jednatelství ukončila.

V roce 2000 jsme založili cvičák "Rychety" v Uhřiněvsi, který funguje dodnes. Zde se snažíme připravit každého pejska do budoucího života již od štěňátka, přes dorostence, až po dospěláka formou hry a pozitivní metodou bez zbytečného násilí.

V roce 2008 jsem přešla na jiné plemeno a pořídila si belgického ovčáka malinois, který mě učaroval svým temperamentem, nekompromisním postojem a chutí do práce. Toto plemeno se převážně využívá v policejních a vojenských složkách.
Se svými psy mám složeno mnoho zkoušek, které už ani nepočítám.

Mojí nejoblíbenější disciplinou je poslušnost, protože každý pejsek je individualita a co platí na jednoho, nemusí platit na druhého. Je potřeba se s ním sladit, porozumět jeho duši a výcvik přizpůsobit daným možnostem, abychom společně dosáhli potřebných výsledků.V podstatě každý pejsek už od přírody všechno umí, dokáže si sám sednout, lehnout, běhat i skákat. A pokud chci, aby toto vše také radostně dělal i pro mě, tak to záleží už jen na tom, jak s ním budu komunikovat a jak ho správně motivovat.


Svůj život si bez psů nedovedu vůbec představit . . .
Mnoho mých čtyřnohých kamarádů už odešlo do věčného ráje, ale ve vzpomínkách mi zůstanou navždy . . .
Jsem šťastná za to, že jsem mohla být součástí jejich krátkého života - obohatili mě a stále obohacují ve všem, čemu se říká láska, věrnost, přátelství a důvěra - moc jim za to děkuji . . . . .